O B S A H

Nepál

Krátce po půlnoci odjíždíme směr Frankturt. Ráno je před cílem trochu zácpa, asi jedou Němci do práce.  Na letiště se dostáváme asi v 8:30, vyndáváme zavazadla. Někteří vestoje snídají. Do terminálu „C“ odcházíme až po upozornění místního pracovníka, že se už na autobusovém stání zdržujeme nepřiměřeně dlouho. Máme před sebou perných 6 hodin čekání, protože Adventura nechtěla riskovat poruchu Karosy a vyjela s velkým předstihem. Smlouva s dopravcem byla prý napsána tak, aby za námi v případě technických potíží vyrazil okamžitě posilový vůz a převzal nás z havarovaného stroje. Pokud by výprava měla zkrachovat už při dopravě na letiště, byla by to skutečně drahá sranda, letenky by propadly bez náhrady. Logické, ale kdo má těch 6 hodin umlátit v odbavovací hale doslova ničím ?  Ve Frankfurtu nic není a ještě se na jeho jediné náměstí musí dojet za spoustu marek vlakem ...

Do cíle nás mají dopravit bangladéšské aerolinie, společnost BIMAN. Název nebudí důvěru, ale o žádné katastrofě těchto přepravců v poslední době nikdo nic neslyšel. Chmurné obavy některých účastníků uklidňuje vedoucí Alpin Touru už při výjezdu slovy, že půjde o „standardní Boeing“.  Cha, cha cha. 

Potloukáme se tedy bezcílně po letišti, pospáváme v křeslech, někdo jede přece jen do města.  Před třetí hodinou vybíráme zavazadla z úschovny (4 marky za kus). U přepážek BIMANa se zjišťujeme, že si úřední šiml žádá Bůh sám ví k čemu, fotokopie titulní strany pasu. Byli jsme na to -pravda- upozorněni, ale někteří z nás je nemají. Začíná horečná sháňka xeroxu. Potom balíme zavazadla do pytlů od brambor. Jutové nebo igelitové pytle představují v poslední době hit. Je to opravdu nejlepší metoda proti vysypání obsahu, zapletení přezek různých zavazadel a údajně i dobrá psychologická ochrana proti nenechavému letištnímu personálu ve třetích zemích. Odkoukali jsme tuto metodu loni na zájezdu na Nový Zéland a proto jsme i my půl roku vyšetřovali příbuzenstvo na vazby na bývalá JéZetDé.

Odcházíme na Gate B-41. Do letadla se vejde kolem 300 lidí, převážně Čechů. Z významnějších osobností s námi letí nějaká parta, o které si dívenky-fanynky s nebezpečně vášnivým leskem v očích sdělují, že ji vede „sám“ Martin Kratochvíl, majitel Bontonu. Toho neznám, porevoluční milionáře v hlavě nenosím a zůstávám proto lhostejný.

Čekáme a čekáme. Výzva k nástupu zazní 5 minut před plánovaným odletem. Prosklenou stěnou haly je vidět ten „standardní Boeing“. Je jím standardní stará dobrá Dakota, nejméně 20 let staré třímotorové proudové éro model DC 10-30. Vnitřní vybavení kabiny je chudé, stěny jsou pokryty zamatlanými tapetami. Na stěně, kam s normálně promítá za letu film, visí obraz člunu, proplouvajícího hustým rákosím. Po večeři (první z řady nepálských „pálivek“, ve kterých převládá paprika s chilli, neboli  „paprika s paprikou“) začíná kino. Letuška s klidem otočí obraz člunu vzhůru nohama a promítací plátno je připraveno. Pan Boeing blahé paměti by smíchy praskl !  Na film se pochopitelně nedá koukat, ale to není nic divného ani v dražších leteckých společnostech ...

Na památku letu s BIMANem lze a důkaz přežití letu s touto společností lze uvést útržek zavazadlového lístku, který jsem na závěr cesty v Německu hodil do odpadkového koše a pak jej z piety jako správný somrák zase vylovil:

Přibližně v 7:00 místního času (asi ve 3:00 našeho) přistáváme v Dháce v Bangladéši. Odevzdáváme letenky, údajně budou vráceny s palubenkami na přelet do Kathmandu. Procedura kontroly dokladů a vystavení nových palubních lístků zabere prý 2 hodiny.

Asi v 9:00 jsme pobíhajícím personálem letiště (ampliony v tranzitní hale nejsou nebo nefungují) pozváni do restaurace na lunch, skládající se ze slaného palivého a sladkého zákusku. K tomu se podává ušmudlaná sklenice vody. Nahlas uvažuji, zda prudkou chemickou reakcí odpadne dno sklenky, když do ní vhodím sterilizační tabletu. Nikdo to raději nepije. Personál však vzápětí přináší Coca Colu ve standardních zaletovaných plechovkách. Po desáté hodině dostáváme palubenky a asi ve 13 hodin jsme znovu vyzváni pobíhající obsluhou k odchodu ke Gate-2. Odlétáme podle plánu asi ve 13:40. Podle názoru většiny účastníků se jedná o stejný stroj, který BIMAN honí už 25 let bez jakýchkoli technických kontrol po obloze bez oddechu všemi směry. Jiní bouřlivě protestují, že tapety vnitřního obložení byly ušmudlané jinými fleky. Za letu vyplňujeme celní prohlášení. Asi hodinu nato přistáváme v Kathmandu v Nepálu.

Celní prohlášení vyplňujeme s manželkou znova, protože první formuláře jsme zkazili. Oproti původním obavám nemusíme vůbec spěchat. U východu z příletové haly se vytváří chumel u řady přepážek, kde naprosto nevzrušeně, rychlostí jednoho člověka za minutu, rozvážně pracují 2 ouřadové. Ti, kdo to tu znají a nepospíchají, si šli rezignovaně sednout. Ze stoického klidu by je zřejmě vyvedlo jen další přistávající letadlo s novou várkou frontového materiálu. Ostatní se probojovávají k úředníkům stylem „ostré lokty“. Halou znějí vybrané mezinárodně platné nadávky a v tlačenici před přepážkami je vidět několik hlav nejšikovnějších strkalů, kteří viditelně postupují před před své slušnější spolustojící. Strkalové se z haly dostanou za 2 hodiny, nestrkalové za 5 až 6 hodin.

Vstup do země se bez ohledu na místní měnu platí nekompromisně v amerických dolarech, 25 USD za osobu a 4 týdny pobytu. Dolary musíme vyhandlovat za marky, které vezeme s sebou. Byli jsme varováni, že si máme raději vzít raději americkou měnu, ale brali jsme to na lehkou váhu. Change Office pracuje stejně pomalu jako Immigration Office. Plakáty o možné výměně šeků American Express jsou téměř lživé. Všichni spoluletící Američané, kteří jsou jimi vybaveni, působí personálu nekonečné problémy, pobíhání s kalkulačkami a další zdržení. Nikdo z úředníků se však pomalým postupem věcí nevzrušuje. Toto je první ukázka, jak věci v Nepálu fungují: sice s potížemi, ale vždycky se to „nějak zařídí“. Je plný autobus ?  Však se tam „nějak“ vejdete. Je zavřeno v pracovní době ?  Tak počkejte, úředník přijde (sice zítra, dnes jsou přece svátky, ale nakonec přijde, ne ?).

Konečně jsme venku z tranzitu. Batohy naštěstí nechybí, válejí se v hale. Čeká na nás s najatým autobusem Honza, náš průvodce pro celý příští měsíc. Cpeme se dovnitř. Kdykoli se v dalším textu vyskytne slovo „autobus“, je nutno představit si rezavý vrak někdy sice evropských rozměrů (zvenku), ale většinou se sedadly dimenzovanými pro místní podvyživené obyvatelstvo s drobnějším skeletem. Na takováto sedadla, kam se jeden Evropan rovně nevecpe, se vejdou   z p r a v i d l a    4 standardně hubení Nepálci a 1 těhotná koza.

Náš autobus se bohužel dopravní zácpou není schopen dostat k hotelu, to by bylo možné pouze v 5:00 ráno, kdy všichni spí. Ve čtvrti Thamel, kde stojí náš hotel „Pyramid“, zrovna nejde proud (prý je to tu obvyklé), a tak se ve štrůdlu proplétáme temnými uličkami. „Pozor, exotika !!“, neradno se ztratit.

Hotel Pyramid vypadá dobře, to jest má dvoulůžkové pokoje se sprchami. Za chvíli se dokonce rozsvítí světla, nahoru jsme se ještě prohmatávali při svíčkách, rozestavených po podlaze kolem stěn.

Asi v půl osmé odcházíme do blízké restaurace na první místní večeři. Jsou to špagety s kuřecím masem. Honza Bláha nás uklidňuje, že to není nebezpečné, ačkoli maso máme po celou dobu pobytu důrazně zapovězeno: restaurace, která by v centru Kathmandu poškodila evropského klienta, by přišla o licenci. Domů jsme se potom skutečně vrátili bez nějakých evidentních zažívacích lapálií.

Instruktáž při večeři se soustřeďuje na zítřek, kdy bude volný den v Kathmandu. Honza vybírá pasy, aby pro nás zajistil vstup do trekařské zóny, bude chudák celý den běhat od jednoho úředníka k druhému. Brzo začnou nějaké svátky, během kterých se vešketý úřední život zastaví, nebudou jezdit autobusy a podobně. Na večerní schůzce, pro kterou je v Adventuře vžit omletý pojem „briefing“, jsme informováni o nejdůležitějších místech v Kathmandu, dostáváme popisy cest a varování před drzými opicemi na Monkey Temple: kradou prý pasy a filmy, lépe řečeno cokoli drobného, co člověk drží volně v ruce, nebo mu to neopatrně čouhá z kapsy.

Ráno vyplňujeme pro Honzu žádosti o permity v oblasti Mount Everestu. Stát do fronty s nimi naštěstí půjde on.  Dostáváme ještě další dodatečné informace, kam se dá v Kathmandu jít a vyrážíme do ulic. Napřed jdeme ovšem na snídani. Praktikuje se to zde většinou tak, že si člověk v pekárně koupí čerstvé pečivo a v ruce s ním odpochoduje do přilehlé restaurace, kde si k tomu objedná pitivo podle vlastního výběru. Honza bude celý zájezd ortodoxně doporučovat Milk Tea, které ostatní účastníci budou stejně tvrdošíjně odmítat a nalévat se Lemon, jakož i Black nebo Mint Tea. Jdeme do včerejší restaurace, na kterou jsme od „přivítací“ večeře zvyklí.

Po snídani obhlížíme obchody s pohlednicemi a mapami. Marně hledáme směnárnu, která měla být v podstatě za rohem. Nakonec vyrážíme k jednomu z doporučených náměstí Durbar Square (je to místo nejkrvavějších střetů demonstrantů proti králi a armády z památného roku 1989). Po chvíli proplétání se neuvěřitelnou skrumáří rikš, aut a davů, které se valí celou ulicí bez ohledu na jakékoli dopravní předpisy, se nám zdá, že jdeme blbě, tak se vracíme a putujeme na druhou stranu. Přicházíme na širokou ulici, která nás dovede ke stoce, pardon k řece. Je to spíše širší potok zapáchající kalné tekutiny. Vede přes ni most a několik lávek na kůlech, zatlučených do bahna. Vybíráme si nejbližší lávku. Při pohledu do tekoucí hmoty pod námi se modlíme, abychom na fošně, po které pochodujeme, proboha náhodou neuklouzli.

Od řeky je jasně vidět Monkey Temple, jedno z doporučených návštěvních míst. Rozhodujeme se proto přeházet pořadí cílů a míříme prvně na opičí hrad. Kopec se nezdá extrémně vysoký, ale dolézt na něj v horku po stovkách schodů ...

Nahoře je vedro a potloukají se tam drzé opice, před kterými jsme byli varováni. Od chrámu je vidět na Kathmandu, zahalené smogovým oblakem z výfuků rikš. Samotný chrám je kopulovitá stavba,  zakončená věžičkou s namalovanýma očima. Zřejmě jsou to oči božstva, které v poklidu shlížení na lidský binec pod sebou. Motiv očí se často opakuje v ilustracích od pohlednic přes trička, plakáty až po knihy.

Po prohlídce se vracíme směrem k hotelu. Cestou narážíme na směnárnu, kterou jsme předtím v mumraji přehlédli. Okamžitě využíváme jejích služeb, protože veškeré dosavadní disponibilní prostředky vlastním já. Vyměnil jsem včera na letišti 500 marek za 50 dolarů na vstup pro oba a asi 13 000 rupií, ale zdá se nám to na 3 následující týdny málo. Anička tedy mění dalších 300 marek, což dá skoro 9 000 Rs (nepálských rupií). Na všech bankovkách dominuje především zdejší dobrotivý král, který zemi od jinošských let přivedl zu grunt. Teprve po králi se objevují nějaká jiná zvířata. Některé ukázky bankovek následují ...

V blízkém obchůdku kupujeme pečivo, vodu a pojídáme je v hotelu. Ne, že by se nedalo zajít do restaurace na něco pořádného, ale stejně by to bylo vegetariánské, tak proč si nedat rohlík ?

Dohadujeme se, že jsme ráno v tlačenici ztratili cestou na Durbar Square odvahu moc brzo a že směr putování byl nejspíše správný. Venku se zatím rozpršelo, ale bylo to spíš takové desetiminutové pomonzunové svlažení. Vyrážíme na Durbar Square podruhé, tentokrát úspěšně. Kromě pyramidové architektury chrámů tam neshledáváme nic fantastického. Je to však jedno ze zdejších navštěvovaných míst, přiléhající k obchodní čtvrti, kde lze údajně sehnat všechno. V roce 1989 se tady nejvíc střílelo do lidí.

Večer Honza rozdává permity. Nadává, že to bylo dražší, protože se stará i o samostatnou skupinu Slávka Šlitra a místní úřady si nedaly nabulíkovat, že je nás 18 individuálů. Takže nás musel překvalifikovat na skupinu, což stojí na osobu o 10 dolarů více. Peníze bylo nutno složit přes nějakou místní cestovku, která jako bude náš výlet organizovat, aniž ji to ovšem sebeméně zajímá. Víckrát o sobě neuslyšíme. Ale jinak by to prý bylo ještě dražší ... Permit je růžový dvojlist s nalepenou fotkou nositele, pokrytý exotickými razítky.

Následuje instruktáž o zítřku. Odjezd je v 5:00 ráno, pak už budou ulice pro najatý autobus neprůjezdné. Na opozdilce se údajně nečeká.

Odcházíme individuáně na večeři, tentokrát je to obligátní rýže. Musíme si zvykat na samostatný pohyb a jednání, v horách se asi roztrháme podle výkonnosti.

Před spaním balíme na následující 3 týdny a odkládáme přebytečné věci, které by nás v horách zbytečně tížily, jako třeba ošacení, které po výletu jako jediné zůstane přijatelně čisté na poslední týden pobytu a přelet domů. Do pytlů, které zůstanou v hotelu se stěhují také plavky na raft a repelenty pro pobyt

v malarickými komáry prolezlém Chitwanu.

V noci zřejmě odjíždí z hotelu více výprav. Celou noc někdo dupe a huláká po chodbách. V celém městě štěkají místní toulaví psi. Podotýkám, že tím stěkáním není míněno občasné hafnutí. Jedná se o trvalý řev tisíců psů, kteří se po celý den válejí netečně na slunci a sbírají energii pro noční hromadnou produkci. Podle intenzity sborového psího řevu dává využití slunečního záření v budoucnosti lidstvu netušené energetické šance.

My odjíždíme asi v 5 hodin ráno najatým autobusem, nikoli pravidelnou linkou. Začaly totiž jedny z mnoha místních svátků, veřejná doprava je ochromena. Dokonce i tento mimořádný autobus bylo prý obtížné najmout, místní šoféři nechtějí jezdit dokud se jeden z nich nedá ukecat za přibližný desetinásobek běžné ceny. Honza jednak lituje sebe, jak bude majiteli cestovky skládat účty a jednak pokrytecky lituje nás, kteří jsme za cenu zvýšení útraty Adventury přišli o požitek z nepálské veřejné autobusové dopravy. Něco málo jsme sice zakusili cestou z letiště, ale to jsme v autobuse seděli sotva půl hodiny a stejně to nebyla pravověrná místní doprava. Teď nás čeká 200 km po rozbitých horských cestách, což koštuje v případě veřejného autobusu nějakých 11 hodin pomalé jízdy. Jak už bylo řečeno, sedadla v autobusech jsou dimenzována pro místní útlejší obyvatelstvo, které si navíc vykládá sedačku pro dva extrémně vyhublé lidi tak, že se na ně běžně vmáčknou 4 cestující (oficiální cena jízdenky ovšem odpovídá 2 osobám). Minimálně jeden z cestujích prý během jakékoli dálkové jízdy skoro stoprocentně pozvrací polovinu spolucestujících. Evropané, odsouzení k nepálskému autobusu, proto obvykle kupují 2 místa pro 1 osobu a obsazují veškeré disponibilní plochy svými zavazadly ...

Po skončení transportu jsou pak obvykle v cíli cety vytaženi ve stavu zkrouceném na silnici a tam se na tvrdé rovné ploše několik hodin narovnávají. Přitom vydávají podobný praskavý zvuk, jako polyetylénové láhve, vracející se neochotně do původního tvaru.

Náš privátní autobus pamatuje minimálně Marshallův plán. Je to neuvěřitelně omlácený a rezavý Mercedes, nebo spíš skříň, která z něj zbyla po různých haváriích, přestavbách a flikování autogenem. Má však díky svému evropskému původu sedačky evropských rozměrů, takže se v něm dá strávit skoro celý den na místních „silnicích“.  Pojem „silnice“ není v uvozovkách zbytečně, i když asfalt se na nich občas opravdu vyskytuje. Úseky, protažené skrze rozsáhlé sesuvy skal, nejsou ani moc časté, jet se však přes ně musí mnoho set metrů krokem. Největší zdržení pak vznikjí na četných kontrolních stanovištích zdejší armády.

Náš dopravní prostředek začíná ještě před odjezdem hořet. Vypuká zmatek a křik místních dopravců i účastníků zájezdu. Beru foťák a vyskakuju z autobusu. Ostatní zůstali sedět, patrně omámeni hustým smradlavým dýmem. Přibíhá řidič a majitel vozu v jedné osobě a nějakým záhadným způsobem v několika vteřinách požár uhasí. Volant, zpod kterého se valil dým, už je zase ze zadních sedadel vidět. Zahanbeně se vracím na své místo.

Poněkud se podivujeme, že řidič jede s celou rodinou, to jest size bez manželek, ale minimálně s oběma syny. Má to však svůj účel, jak shledáváme ihned po startu. Každý neřídící člen rodiny totiž obsadí jednu stranu autobusu a naviguje v nepřehledných zatáčkách, kde často centimetry rozhodují o tom, zda ještě projedeme. Každý člen posádky má s řidičem dohodnutý svůj systém signálů, nejčastěji rytmického bušení pěstí do rezavé karoserie, případně platí rozmanitá škála netopýřích hvizdů.

Silnice je o svátcích téměř prázdná, nikde se nestaví a tak jedeme mnohem rychleji než standardní linka. Cestu se nám nakonec tímto způsobem podaří zkrátit na nějakých 8 hodin. Na zdejších silnicích se samozřejmě žádné rychlostní rekordy lámat nedají. Cestou míjíme několik havárií. Jedna z havárek je úplně černý, shořelý autobus našeho typu. Have a nice trip, foreigners !!

Cestou míjíme několik z místních kontrol. Ve 2 případech musíme svá nacionále zapsat do tlustého sešitu, který pravděpodobně podléhá čas od času formální kontrole a do kterého lze samozřejmě zapsat cokoli, protože kontrolující policista pravděpodobně neumí číst. Ale má starodávnou bouchačku, která možná při použití vystřelí i dopředu. Není proto radno vyprávět okaté vtipy o esenbácích. Senzibilitu na tenhle druh zábavy projevují všechny úřední osoby, počínaje někde u komunistického Šedého moru. Nerozumí Vám sice, ale „nějak“ přesto chápou, že si z nich děláte srandu a to se nesmí, soudruhu !

Do vesničky JIRI dojíždíme před druhou hodinou. Ubytováváme se v místním hotelu, který je tady v širokém okolí nejlepší. V JIRI silnice končí, dál už se musí jen pěšky. Opačným směrem jezdí pouze místní obyvatelstvo, které má nějaké úřední vyřizování v hlavním městě. Náš řidič hodlá s poloprázdným autobusem stihnout celou cestu zpět ještě dnes, protože se chce vrátit na svátky. Po odjezdu autobusu jsme zde definitivně odříznuti od civilizace.

Objednáváme k večeři na šestou hodinu, obligátní Dal Bhat. Honza vyráží hledat nosiče, nabízející se nám v celých zástupech. Dojednáni jsou 2 nosiči, kteří prý ponesou každý 40 kg. Cena za den odnosu je 400 Rs (místních rupií). Pokud snad má někdo černé svědomí, že je to málo, má si ho uklidnit: místní poměry nepředělá, zdejší lidé se tak prostě živí a jakýkoli „změkčilý“ přístup by sami považovali za šílenství příchozího. Nosiči by se také za pochodu neměli rozmazlovat drobnými dárky a finančními injekcemi. To je možné udělat jedině na závěr akce ve formě dodatečné odměny na dobré služby. Jinak totiž milí Nepálci mohou začít své chlebodárce během cesty vydírat slzavými (byť možná i částečně pravdivými) historkami o 10 dětech, rodině vymírající hladem a morem a podobně.

Ráno vyrážíme opět v 6:00. Jdeme do vesnice Chaunrikharka, kde snídáme. Málem jsme omylem odbočili do Lukly. Šéf Honza, který šlapal těsně před námi, se za křižovatkou naštěstí ohlédl a vrátil nás. Tři další už takové štěstí neměli a zašli si přes naše návratové letiště. Honza šel přes Luklu úmyslně kvůli opakované rezervaci již jednou zamluvených letenek. Tato cyklická konfirmace nebude zdaleka poslední, neboť v Nepálu je třeba všechno několikrát jistit ...

Míříme do Choplungu, kde se připojuje cesta z Lukly. Cesta vede kolem řeky Dudh Kosi přes Ghat do Phakdingu, kde obědváme klasický evergreen, polévku RARA. Ti, co se omylem vydali přes Luklu, nás v tomto místě dohánějí.

Pokračujeme přes rozviklaný houpavý most a vesnici Benkar a zpět na původní stranu řeky do vesnice  Monjo. Kolegyně Dana cestou sbírá od různých protijdoucích lidí informace o tom, jak daleko je do Namche Bazaru. Dostává rozporuplné informace, kolísající v rozmezí od 3 do 10 hodin pochodu (podle kondice zpovídaného jedince). V Monjo se scházíme asi v půl třetí. Jsme na hranicích národního parku Sagarmatha (nepálsky „Mount Everest“). Je tu nutno zaplatit poplatek za vstup do parku a skoro 14 dní pohybu v něm. Poplatek je součástí ceny zájezdu a hradí ho cestovka. Radíme se, zda dnes ještě pochodovat nahoru.   Do Namche Bazaru je to nějakých 600 výškových metrů a 5 hodin pochodu (Bláhova performanční konstanta říká pochopitelně „2 až 3 hoďky“). Nakonec rezignujeme a přes Jorsalu vystupujeme do Namche. My s Aničkou se tam dostáváme až kolem 17:15. Bláhova performanční konstanta tentokrát vyšla !!  Nejhorší krize přišla u vyústění hadice s „pitnou“ vodou, která se prý nachází v půlce kopce. Naštěstí však ta druhá půlka byla výrazně kratší. K panice z nadcházejícího vysokohorského nočního pochodu to však stačilo. Ještě že se začaly na okolních stráních brzo objevovat známky civilizace (chatrče) a dosud velmi strmý kopec se začal zaoblovat.

Plánovaná lodge Khumbu je obsazena (zapoměli tu na naši rezervaci) a tak se ubytováváme v lodge Himalaya. Večeříme bramborovo-sýrové momo. Jsem nastydlý a skoro nemluvím. Velitel Honza je na tom podobně a zítra se prý bude místo aklimatizace léčit. Nám ovšem nařizuje, abychom vylezli co nejvýše. Nad pokojem nám v noci asi běhají myši, pokud to není něco horšího. Před budovou se volně potuluje zopťa, které se evidentně stýská po teplé stáji. Protože rozměry vstupní chodby nejsou takové, aby zvířeti znemožňovaly vstoupit, máme v noci a následujícího dne příležitost obdivovat obrovské lejno, které tam vydrží skoro do poledne, než ho někdo z personálu uklidí.

Ráno po šesté hodině většina skupiny odchází podle Honzových včerejších pokynů na vršek Everest View. Nyklovi jdou na snídani kolem půl osmé. Potom Anička rovněž odchází na aklimatizační výlet, já zůstávám v pokoji s hraboši a léčím si nachlazení.

Manželka se prý dostala až k místnímu letišti, kde shlédla start helikoptéry, prolétající tudy jednou denně. Pak ještě pokračuje do kopce k hotelu Shyanboche Panorama a vlastně ještě kousek nad něj. Výhledy jsou pěkné, ale začíná se zatahovat, což je tady skoro standard: nejlepší rozhled bývá ráno. Žena při návratu nadává: zapoměla si vzít chodecké hůlky a to dokáže při skoro 600 metrovém sestupu dost oddělat kolena. Kromě toho se jí nepodařilo najít velmi špatně označenou poštu, kolem které šla.

Po obědě odcházíme do ulic hledat poštovní stanici a podle přibližných informací ji tentokrát opravdu nacházíme. Přestože jsme hodili lístky s pozdravy domů na úřadě, došly 10.12.1997, to jest víc než měsíc po návratu a téměř dva měsíce po odeslání. Podle turistické literatury je nutno se v Nepálu občas smířit i s úplnou ztrátou pošty. Podle všeho jsme si zdržení v dodávce pošty zavinili sami hrdým lpěním na názvu země „CZECH REPUBLIC“, neboť povědomost o ní se dosud do Nepálu nedostala a naše lístky patrně ležely v Kathmandu na poště, dokud je nevyhodnotil nějaký zeměpisný specialista s universitním vzděláním. K cizokrajnému názvu republiky je v takových zemích, jako je Nepál, nejlépe přidat něco jako „CENTRAL EUROPE“.

Vracíme se do hotelu a válíme se ve spacácích a pak jdeme na večeři. Aklimatizace po Nyklovsku. Večeříme opět momo. Někteří zkouší jačí steak, což je pro cizince v Nepálu běžně doporučená cesta na infekční oddělení. Tady je masitá strava asi bezpečná, majitelka lodže je příbuzná s majitelkou našeho původního hotelu, lodže Khumbu. Dáma je v Kanadě vystudovaná zubařka,  jediná z 5 zubařů v celém Nepálu. Druhý den jsme se shledali všichni na dalším pochodu, tak to asi bude v pořádku.

Ráno ještě snídáme v Namche, vycházíme asi v 8:15 směrem na Tengboche, našemu dnešnímu cíli (3 900 metrů). Skončily svátky, cesta je plná jaků a zopť (nebo zoptí ?) v obou směrech. Cesta má trvat 4 hoďky (~),  takže nám trvá pochopitelně 6 hodin.

Po příchodu jsme se ubytovali v lodži se společnou ložnicí a dali si údajnou bramborovou polévku. Byla to spíše C.K. polním maršálkem klasifikovaná voda z nádobí, ovšemže silně kořeněná.

V 16 hodin odpoledne jdeme na pravidelnou prohlídku kláštera s anglickým výkladem. Klášter slouží jako místní božiště (přistál tady údajně Buddhův planetární výsadkový modul, čímž se každému, kdo tudy projde automaticky dostane daru posvěcení), kulturní centrum a škola v jedné budově. Stavba je kopií původního chrámu, který nedávno shořel při elektrickém zkratu (mají tu jako na jednom z mála míst v Nepálu benzínový generátor a vida - už se jim technika vymstila. Obnově pomáhá fond, založený slavným horolezcem, panem Hillarym. Současně se tu kope vodovod, oblast kláštera je totiž jedním z nejsušších míst široko daleko. Vodovod se snaží kopat (podle nápisů v hostinci) jako jediný kopáč jakýsi Holanďan, který také se svolením lámy zdejšího kláštera provádí anglicky turisty a trekaře místními památkami. Holanďan je nepochybně lidsky úctyhodný člověk, ale bohužel při svých pokusech o humor se řídí podle hesla „jen více je vždycky více“. Sype do sebe jednotlivé aforismy a anekdoty tak, že odborné části výkladu rozumí jen znalec holandské angličtiny. Dlužno ovšem konstatovat, že naše česká angličtina ROVNĚŽ není poslouchatelná, jen nejsme tak drzí, abychom ji na potkání každému vnucovali.

V replikovaném klášteře je zima. Opět je nutno pohybovat se zde bez bot, což na dlaždicích působí tak zvaný Meresjevův omrzlinový syndrom. Po 5 minutách to však podle provázejícího Holanďana přestává vadit, protože nohy mrazem znecitliví (jeden z jeho lepších pravdivých vtipů).

Večeře se nese v duchu družby s Ruskem na věčné časy. Z hory Ama Dablam totiž právě sestoupila skupina ruských horolezců, kteří hodlají oslavit jednak akt přežití sebevražedné akce a jednak zasnoubení 2 účastníků výpravy. Ruská horolezkyně je malá, mladá a docela hezká, její nastávající vyhlíží už poněkud obstarožněji. Za účasti mezinárodní sebranky, složené z anglické terapeutky, jejího amerického přítele-ekologa, několika dalších neidentifikovaných Američanů a české výpravy se rozjíždí skvělý fet. Ruská expedice se při něm zrube nepálským rumem tak, že otrlí carští důstojníci by z toho dostali třesavku. Všichni přítomní dostávají po čtvrtlitrové placatce na 2 osoby. Pitka je zachycena na několika videokazetách.

Nezbytnou záverečnou rvačku jsme neviděli, šli jsme včas spát, ale logže se houpala v základech celou noc za permanentně opakovaného řevu „VOT  AMA  DABLAM!!“, opakovaného po každé sloce, po každém přípitku, nebo zcela náhodně, když to nějakému opilci připadalo vtipné.

Už brzy zvečera začali Češi dráždit Rusy zpěvem o Kaťuše, vychodivší si na bjereg krutoj a o večerach pad Maskvoj. Mysleli to jako provokaci, ale Rusové to vzali jako bratření. A tak tekly slzy a zpívalo se o drugu avtamatu, který jediný těbja sachranit, kagda na těbja iďot vrag.

Rusové ostatně tvrdili, že rum je nejlepší aklimatizace pro výstup na Ama Dablam.

Pokračujeme v dalším přesunu do výšek. Vycházíme před osmou hodinou. Snídáme pro změnu sýrový Spring Roll.

Jdeme nejprve dolů před Deboche (3750 metrů) a stoupáme přes Pangboche (znovu 3 900 metrů) a Shomare (přesné 4 000 metrů). Ve Shomare si dáváme standardní nudlovou polévku RARA. Chilli se nepodaří vynechat, pálivou vodu tedy necháváme k údivu hostitelů stát.

Do Dingboche jsme dorazili v půl třetí. Na některých mapách je kóta 4250, na některých 4 350. Na logde je napsáno 4 180. Vyber si, co je lichotivější !!

Po příchodu vyrážejí někteří nadšenci na aklimatizační výšlap na nedalekou horu do 5 000 metrů. Někdo, jako například my, se povaluje před chalupou. Pro změnu bolí v krku Aničku.

K večeři jsou suché brambory se sýrem a česnekem. Prvně vidíme kamna, v nichž se topí jačím trusem. To se nalámou tak 3-4 velké placky sušených hoven, zaleje se to leteckým petrolejem, kterým se zde svítí, topí (možná i vnitřně) a do piliňáků se hodí zapálená sirka. Ačkoli hořící letadla v thrilerech obyčejně bouchají, kamna poslušně neexplozívně vzplanou a dávají slušný žár po dobu nejméně půl hodiny. Na to, co v nich hoří, se jedná o neobyčejně kvalitní palivo. Když se začíná dělat zima u dohořívajících kamen, zalézáme do spacáků.

Dnes je zase aklimatizační den. Někteří z nás odcházejí směrem do Chukungu a dále pak na předvrchol Chukungu-Ri. My, Dana a jeden z Honzů jdeme na předvrcholek Nangkartskang Peak (5077 m). Počasí teda nic moc. Zatahuje se už ráno, fouká studený vítr a padá drobně sníh. Po příšerném stoupáku, kde kolem 4 800 metrů, dochází kyslík po každých 10 výškových metrech, to vzdáváme těsně před vrcholkem. Všude kolem se válí mlha, viditelnost je do 20 metrů, tedy stěží k dalšímu místu na vydýchání. Já na vrchol hory alespoň dohlédnu. Americká výprava, která nás předběhla před půl hodinou, zde na blízké skále procvičuje slaňování. Anička říká, že jeden z nich to také vzdal a vydal se dolů doprovázen dalším, daleko zdravěji vyhlížejícím kolegou. Špatná reakce na výšku toho dobrodruha neodradila od plánovaného nácviku, i tato dvojice kovbojů s sebou táhla cosi jako laso.

Vracíme se kolem půl třetí. K obědu si dáváme česnekovou polévku, která má být údajně dobrou první pomocí proti výškové nemoci. Dana, vláčející se z Namche se svým obrovským batohem už bez pomoci nosičů, si polévku dále vylepšuje česnekem v vlastních zásob. Postupně se vracejí ostatní. Počasí je stále horší, mlha, zahalující dosud vrcholy, klesá až k vesnici.

K večeři jsou smažené nudle se zeleninou a sýrem.

Rozhodujeme se s Aničkou zůstat v Dingboche. Oba jsme nastydlí, mě navíc bolí hlava, možná z výšky. Ostatní se chystají pokračovat v plánovaném programu, který ještě má být bohatý. Poslední rozhodnutí necháváme ještě na ráno, ale je to už více méně jasné.

Ráno před rozdělením výpravy dojednáváme s Honzou možná místa a časy srazů. Buďto na tomto místě večer 23.10., nebo v Namche večer 27.10., nejpozději však na letišti v Lukle 29.10., 7:00 před odletem. Potom všichni vyrážíme směrem na Lobuche, my s Aničkou nalehko, protože se vrátíme do Dingboche.

Kolem poledne končíme s Aničkou na dohled vesnice Duglha. Vzhledem k horšícímu se počasí se vracíme po vlastní stopě. Mraky se stahují směrem na Lobuche, fouká studený vítr, poletují vločky sněhu. Obědváme obligátní česnečku a odpoledne se povalujeme v chalupě.

K večeři dlabeme Spring Cheese Roll.

V noci je mi blbě. Nechci svítit baterkou a totální černá tma je k nesnesení. Mám pocit, že se nedočkám rána. Kolem chalupy chodí zřejmě yeti, místně zvaný Big Foot a sahá na stěny. Kupodivu nebere za kliku, asi ho to nenapadlo!  Když jde k ránu Anička na záchod, předstírám, že se nám ve dvou bude líp a přidávám se k ní s průhledným přáním svítit jí na cestu. K pocitům Rychlonožky při lovení bobříka odvahy bych se v tu chvíli za nic nepřiznal. 

Ráno se chci vrátit a svítání na tom nic nezmění ...

Ráno je jasno a sprostá zima. Snídáme tibetský chléb (defakto v Čechách zdomácnělý maďarský langoš), balíme a píšeme vzkaz Honzovi o objevení yetiho. Kolem půl desáté odcházíme do Pangboche. Cesta je pohodlná, už je i celkem teplo. Usuzujeme, že výstup našich kolegů na Kala Pathar bude za těchto podmínek vcelku úspěšný (nemýlili jsme se, do výšky 5 400 metrů vylezli všichni). Později na 5 700 metrů se pak dostali už jen dva nejzdatnější lidé, za určitou hranicí je znát každý metr ...

Do Pangboche přicházíme po poledni a ubytováváme se hned na kraji vesnice ve druhé nebo třetí lodži. Jak se ukáže v noci, nebyla to nejšťastnější volba, i když je otázka, zda ty okolní nebyly stejné, ne-li horší. Dům vypadá zvenku honosně, to jest není postaven ze shnilých prken a má spoustu velkých oken. Bohužel má jedinou velkou společenskou místnost ...

Obědváme brambory se sýrem. Počasí se opět zhoršuje. Zatahuje se, fouká studený vítr. Zalézáme rezolutně do spacáků s tím, že si druhý den prolezeme okolí vesnice.

Večeříme sýrové momo a kolem desáté (na zdejší poměry tedy pozdě) odcházíme spát. Je nutno konstatovat, že noc s yetim by byla o mnoho lepší a to i za předpokladu, že by měl nějaké blbé nápady. Společenská místnost je totiž nad námi. Je v ní asi 30 lidí. Ne, že by hlučeli jako ožralý ruský expediční sbor sestoupivší z Ama Dablam_u ale tenká podlaha se chová jako rezonanční deska a kdykoli si někdo nahoře přitáhne židli blíž ke kamnům, spalujícím obligátní místní exkrementy, zní to v naší ložnici jako rachot posledního soudu. Kravál ustává dlouho po půlnoci. Po celou tu dobu se častujeme řečnickými otázkami, jak je možné dělat mezi slušně vypadajícími lidmi takový kravál. Ráno se pak na to půjdu podívat: nahoře se skutečně jenom chodilo pro čaj, s čajem zase na záchod a šoupalo se s židlemi. Spát se ale přitom stoprocentně nedalo.

Přes noc se udělala podezřele silná vrstva jinovatky. Nebo že by to byl poprašek sněhu ?

Snídáme toasty se sýrem a vyrážíme na průzkum okolí. Nejprve se vracíme kousek cesty zpět, kudy jsme přišli, slezáme k řece a drápeme se na protější svah. Není to obvyklá stezka, asi tudy chodí málo lidí a cesta vypadá podle toho. Chvílemi hrozí možná i sesuv půdy. Přesto se dostáváme nahoru. Dalo by se odtud jít k nedalekým vrcholkům, ale jsme líní. Není odtud vidět nic zajímavého. Vracíme se zpět a odbočujeme na cestu do horní části Pangboche, kde má být klášter. Cestou se chvíli povalujeme v závětří čortenu. Kolem proudí místní zvířata obtížená náklady. Počasí není nic moc, fouká vítr, je zataženo. Počasí se tady vůbec v průběhu dne stále zhoršuje. Zvolenou cestou jsme opravdu došli ke klášteru a zjistili, kudy vede cesta do Portse, kam chceme jít zítra a setkat se na sice neplánovaném, leč vysoce pravděpodobném místě s Honzou a spol. Pak se vracíme zpět do lodže na oběd (jako obvykle léčivá česnečka s toastem).

Při obědě se bavíme pozorováním francouzské rodinky o 3 lidech, provázené nejméně 5 nosiči (alespoň uvnitř jsme jich viděli pět). Žabožrouti si s sebou nesou snad i osobní nádoby na noční použití, aby se nemuseli před chalupou v noci potkat s yetim. Jeden z nosičů je určitě kuchař a přináší svým zaměstnavatelům jídlo jasně evropkého původu na talířích rovněž evidentně přivezených z ciziny. Tomu se taky dá říkat turistika. Proti gustu ...

Odpoledne opět trávíme ve spacácích při poslechu hluku z jídelny. Večeříme hash brown se sýrem. Na rozdíl od předchozího Dingboche přede dvěma dny, kde jsme stejné jídlo viděli jíst cizince, není placka nijak zvlášť dobrá. Je to mastný kus bramborové hmoty na přepáleném tuku.

V noci napadlo plno sněhu a přeháňka dosud trvá. Měníme tedy plán: do Portse vede cesta, označená v průvodci jako „úzká traverzová“ a to není za sněhu a náledí nejlepší varianta. Po snídani (omeleta s toasty) se vracíme po vlastní stopě do Tengboche. Celou cestu usilovně sněží. Přechod přes visutou zledovatělou kovovou lávku zhruba 60 metrů nad korytem řeky, nepatří mezi nejpříjemnější. Do Tengboche doklouzáme po příšerné ledovce asi v  11 hodin dopoledne. Ubytováváme se v kamrlíku pro 2 osoby. Nebyla to dobrá volba ! Zlatá společná ratejna, sdílená s ruským expedičním sborem !!  Na to ale přijdeme až v noci.

Stále sněží a v jídelně přibývají lidé. Ponejvíce se jedná o místní nosiče. Všichni naříkají, že něco takového tady v tomto ročním období ještě neviděli, a projevují obavy o svůj chléb vezdejší: letiště v Lukle je vyřazeno na kdo ví, jak dlouho, a tím začne váznout přísun materiálu k nošení. Díky přílivu osob se místnost bohužel nijak nenadouvá. Je třeba hlídat si místo u kamen ...

K obědu si dáváme klasickou česnečku a večer sýrové momo. Z nudy hrajeme námořní bitvu. Bohužel není čtverečkovaný papír a několikrát jsem v boji rozdrcen díky nepravidelným čtvercům, které jsem si sám křivě namaloval a ve kterých se mi ztratila Aniččina ponorka.

Jeden nosič nás informuje, že cesta, kterou jsme překonali my za 6 dnů, a na kterou jsme tak hrdí, se bez nákladu dá při minimu spánku dojít za 2 dny. Soudíme, že tohoto člověka by za žádných okolností neměli potkat plánovači z CK Adventura.

Večer přestává konečně sněžit. Noc je strašná, protože naše ratejna má sice elektrické osvětlení, ale to bez výstrahy zhasíná, načež se všude rozhostí tekutá prdelní tma. Není vidět vůbec nic a v místnosti je pochopitelně cca 10 stupňů pod nulou. S Adventurou za hranice všedních dnů, dobrou noc !

Až ráno jsme konstatovali, že náš vypínač je společný s vedlejší místností, kde je také umístěn. Byli jsme tedy odkázáni na libovůli kolegů od vedle, aniž o tom oni pravděpodobně věděli. Stejně by na to asi nebrali zřetel !

Ráno je jasno a sprostá zima. Na zemi leží nějakých 40 centimetrů čerstvého sněhu. Snídáme opět omeletu s toasty a vyráříme směr Namche. Začínáme klouzavým sestupem o 600 metrů. Svítí slunce a sníh rychle taje, což vytváří na cestě bahýnko mnohem zrádnější než sníh. Klouže, mrcha. Někteří „turisté“, provázení osobními průvodci, mají výhodu: jsou dolů vedeni, skoro neseni a jde jim to docela rychle, protože doprovod volí cestu sice neoficiání (zkratky mezi zákruty), ale díky nulovému prošlapání trasy také méně kluzkou a ovšemže ekologicky nepřípustnou.  

Následný výstup vede už spíše bahnem než sněhem. Tající sníh padá ve velkých masách z okolních stromů za krk. Zastavujeme na oběd v nově budované restauraci v sedle Trashinga. Obsluha je dosti dlouhá, protože jsme se zamíchali mezi výpravu Američanů, kteří si objednali každý něco jiného. To je v Nepálu vždycky spolehlivý recept na jídlo za hodinu a více, protože majitel lodže má k dispozici jedinou pícku a zpravidla i jeden kastról. Jídlo nám bylo původně naservírováno s čínskými hůlkami, kterými se tu pečené nudle zřejmě jí. Nicméně kuchařku nevyvádím nijak z konceptu pořadavkem vidličky a polévkové lžíce. Je jen problém, nějaké najít, protože nakrmit současně 10 Amíků ...

Nakonec dostanu požadované příbory. Poslední nedostatková lžíce byla ovšem nalezena v prachu na okně. No co, když Aničce ohleduplně neprozradím, odkud její příbor vytáhli, snad jí oběd bude i chutnat !!

Po jídle pokračujeme dále. Stále potkáváme jaky a zoptě. Před druhou hodinou je sice jasné, že bychom do Namche sice před setměním došli, ale co tam, že ano ?  První termín srazu je zítra odpoledne.

Ubytováváme se proto kolem 14. hodiny v domě, nadepsaném honosně Trees Garden Lodge. Dům je jednopatrový, s několika ložnicemi a jsme v něm zcela sami. Jeho poloha není zřejmě obchodně moc výhodná: leží příliš blízko Namche. Trekaři, jdoucí odtud do Tengboche nejsou ještě dost unavení a ti, co se vrací opačným směrem, už většinou chtějí dojít do civilizace. Lodže má skvěle umístěný záchod: v kopci, kam se musí člověk vydrápat za současného mokrého terénu bahnitou cestičkou a pak kousek doklouzat dolů. Nejlépe je, vzít si s sebou k jakékoli potřebě chodecké hůlky a jistit hlavně bezpečný klouzavý návrat. Čůrací noční výlet je naštěstí možno zkrátit do křoví před domem, ten větší je lépe směrovat do 5 minut vzdálené vesnice, kde mají veřejné záchody, na místní poměry přímo přepychové. Tam jsme se asi měli ubytovat, ale bohužel jsme tou dobou ještě váhali, zda přece jen nedojdeme do Namche.  V době našeho rozhodování tam bohužel zrovna přistávala karavana asi 10 jaků, ze kterých obsluha sundávala náklad. Přistávací manévr ovšem kolidoval se záměry asi 4 Němců, kteří si vynesli talíře s jídlem ven před dům a byli při konzumaci potravy neustále ohrožováni živelně se procházejícími zvířaty. Dobytek  pochodového tempa zbavený, totiž apaticky drandil mezi stolky s jídlem a hrozil je zadupat do země i s hodujícími teutónskými výletníky. Germána s talířem studených nudlí viděti před jakem prchati, sám totéž za chvíli dělati budeš.

Odpoledne hrajeme oblíbenou námořní bitvu a „země - město“ a posléze večeříme úplně suché brambory se sýrem. Dům obývá stará (tak 35 let ?) žena, patrně majitelka a její dcery různého věku, jedna s malým děckem. Chudoba tu definitivně přesahuje zdejší poměry. Ptám se, zda bude večeře. Bude, jsem přece host !!  Vypadá to nakonec tak, že se rodina ženských s malým klukem tísní v kuchyni beze světla a bez kamen, protože jak lampu, tak jediné dříví a hovnové brikety na tento den, dostali návštěvníci. Řekl bych jim, ať si jdou sednout k nám, zejména tomu malému klukovi, který je prakticky nahý, musí být v té nevytopené kuchyni hrozně, ale neumíme nepálsky a oni by to stejně nepřijali. O čem by se s námi taky bavili, že ? 

Na stěně visí fotografie dalšího člena rodiny, patrně syna, ozdobená bílým pruhem látky. V daném okamžiku, kdy takto orámovaný snímek vidím, si nejsem jist, zda to náhodou není smuteční páska (v Japonsku například je bílá barva barvou smutku, nevím jak v Himaláji), a tak se raději ani neptám, kdo to je. Na fotografii je zachycen mladý muž v pracovní kombinéze, pózující komusi v kabině malého letadla. Odpouštím si zdvořilostní dotaz, kdo to je, protože mám obavu, zda letadlo neleží roztřískané i s pilotem v některém nedalekém údolí …
 

Ráno je jasno. Snídáme Tibetian Bread, tak řečený langoš česko maďarský. Kolem desáté v pohodě vyrážíme do Namche. Cesta je místy bahnitá, zbylý sníh valem taje. Potkáváme standardně plno nosičů se zvířaty nebo bez nich. Do Namche se dostáváme asi v 11 hodin. Skutečně bychom to tedy včera stihli za světla. Nejbahnitější úsek cesty je přímo v Namche. Znamenitě na něm překážejí zoptě a jaci, kteří nechtějí na příšerně klouzavém terénu uhnout tam, kam je chtějí nasměrovat jejich "řidiči". Nepálci řeší situaci s klidem Nepálčana:  čekají, až zvířata přestane trucování bavit. Mnozí účastníci dopravní zácpy obcházejí po čtvrt hodině marného čekání uzavírku jinými uličkami, což při komplikovanosti vnitřní struktury městečka a neexistenci jiných cest, než prodlužovacích, může přinést i časové problémy:  celý městys se například dá při nevhodné volbě trasy obejít jen po okraji kotliny, ale pak je to výlet na několik hodin. My jsme se nakonec dočkali úspěchu asi po půl hodině, kdy se zvířata rozhodla přece jen opustit bahnitou křižovatku a lidé se mohli na uježděném terénu pokusit překonat jej s chodeckými hůlkami rychlostí tak asi metr za minutu. Během stání konverzujeme se 2 Čechy, kteří jsou součástí skupiny asi 9 rozhádaných zběsilců. Část z nich chce denně dělat výškové skoky 700 metrů a více. Ti naši, kteří jsou z nich evidentně nejrozumnější, s tím moc nesouhlasí a ptají se nás, zda bychom to doporučovali. Tváříme se jako pokořitelé Himalájí a nedoporučujeme to, neboť je to skutečně ptákovina.

Ubytovali jsme se ve stejném hotelu Himalaya jako při příchodu, abychom později Honzovi nekomplikovali organizaci návratu. Jinak jsme se asi mohli ubytovat v lepším zařízení. Vyfasovali jsme také horší dvoják než prve. Je v přízení a vlhkost ze stěn přímo vybublává.

K obědu si dáváme hash brown s vejci a hned poté se vydáváme na okraj kotliny k letišti (doporučená aklimatizační tůra z prvního dne pobytu). Za tím účelem je nutno zdolat výškové převýšení asi 400 metrů. Anička nestojí za nic, zadýchává se každých 5 metrů. Asi na ni zase něco leze.

Pod letištěm se asi hodinu opalujeme na zdánlivě sluncem dobře vyhřátém balvanu, čímž si do zítřka někteří Tomášové zase pro změnu vylepší své nachlazení tak, že to vypadá na lékařský zásah.

Před třetí hodinou nás na balvanu zastihnou 4 účastníci naší skupiny, která se celá  -nepokořena vánicí- nakonec opravdu vydala přes Phortse ke Gokyu. Dozvídáme se, že na Kala Pattar vylezli všichni, zatímco na na Gokyo jdou jen dva doktoři - Honzové. Asi si budou vzájemně poskytovat poslední pomoc.

Skupina odchází po krátkém klábosení dolů, aby stihla rezervaci hotelu do 15 hodin. Přejeme jim v duchu úspěch. Dolů je to stejných výškových 400 metrů jako nahoru a i s padákem by se to za 10 minut těžko stihlo, pokud by člověk chtěl přistát bez zlámaných kostí. Nicméně v Nepálu se nic nejí tak horké, jak se to uvaří: písemné smlouvy neplatí, ústní někdy také ne. Nakonec ale všechno jde. Letadla vzlétnou, někdy i dolétnou a tak ... Hotel ostatně vypadá neobsazeně. Po vánici se všichni vrhli do hor, aby si jich užili, než v nich definitivně zmrznou !!  

Kolem půl čtvrté se klasicky začíná zatahovat a tak se vracíme do hotelu. Cestou zpátky kupujeme nedostatkový toaletní papír a papíry na psaní. Nikdy si na dovolenou neberu záměrně nic na psaní, abych nemohl pracovat a vždycky nejpozději po 14 dnech pracně sháním jakýkoli papír, protože pravidelně dostanu programátorsko-vývojářský absťák a chci nějak zaznamenat své vzletné úvahy o připravovaných projektech. Dostávám s toaletním papírem složku něčeho, co vypadá jako průklepák z časů budování komunismu, obojí v úhrnné hodnotě 110 rupií. Teda 20 listů papíru za 50 korun ... dobře mi tak. Jen 70 rupek totiž stál ten hajzlpapír !!  Růžovej jsme nechtěli a když podezřele se tvářící obchodník viděl náš zájem o bílé zboží, asi nás pěkně natáhl.

K večeři si dáváme tradiční momo.

Dana dnes nedorazila, což je trochu znepokojivé. Protože ale chtěla odejít, až trochu roztaje sníh, soudíme, že přespala individuálně někde po cestě (dodatečně se dozvídáme, že prý v nejvýše položené pekárně na světě, alespoň podle tvrzení majitelek).

Ráno je v předsíni hotelu Himalaya opět obrovské zoptí hovno a vydrží tam pro změnu celý den.

Původně jsme se na dnešek chystali na krátký výlet, ale vzhledem k usilovnému kašlání zůstáváme v hotelu. Anička si dopřává k snídani francouzské toasty, já se pro změnu rozhoduji pro piškot s čokoládou. Rozpadá se morálka, každý si dává něco jiného jako Američani !  No co, v hotelu se to snese, taky mají na 80 hostů dokonce 4plotýnkový na vařič a ještě navrch kamna. A dokonce to vypadá, jako by 2 z těch 4 plotýnek snad i fungovaly !! 

Dopoledne se válíme ve spacácích, odpoledne promýšlím programové schema připravované transakční historie. Anička se smutně kouká, jak manžel pracuje, protože sama s sebou nemá kompletní sadu dokumentace UNIXu. Kolegové mi cynicky navrhují, abych si tuto část cesty napsal jako cesťák do Nepálu a nechal si to od zaměstnavatele zaplatit jako služebku.

Obědvám toasty s česnekovým máslem, Anička hranolky s kečupem. Kaloricky se tedy zdá, že nás čeká ještě jedna expedice, tentokrát přímo na Mount Everest. Kolem druhé hodiny se objevuje Dana, která v nouzi přespala v Khumjungu. Podle Honzových předchozích informací je to prý středisko dosud vědecky nepopsané prudce nakažlivé choroby a uvažuje se o zavření vesnice a okolí pro turisty. Padala ale tma a Dana uviděla v místě nějaké Američany, pročež usoudila, že to s nebezpečím nebude tak třeskuté, Amíci jsou přece hrozné fajnovky a když to riskli oni !!?

Dana je rozhodnuta jít prát smradlavé spodní prádlo k potoku s místními pradlenami. V hotelu totiž standardně neteče voda ani ve sprchách a koupelny tu nejsou. Váhá s tím ovšem tak dlouho, až padne tma. Hadry tedy budou v poklidu smrdět dál.

Kolem čtvrté hodiny dorazil vedoucí Honza a bleskově utíká na kopec k nejbližšímu telefonu (v Namche jsou celkem 3 telefonní aparáty !) potvrdit už asi popáté náš odlet z Lukly. Kolem půl páté dorazil poslední člen skupiny, gynekolog Honza (z 9 lidí 3 Honzové je pravděpodobně statisticky významný jev).

Večeříme opět momo a dohadujeme pod nátlakem Dany 2 nosiče na zítra. Tady jsou hoši dražší: 400 rupek na den a 20 kilo nákladu. Z JIRI to bylo 40 kg za 400 findíků. I tak je to zadarmo !!  Chtěl bych vidět Čecha, který by to za tu cenu nosil !!

Celou noc prší. Ráno začínají okolní svahy téct do údolí a déšť stále sílí. K snídani si proto před nadcházející smrtí v bahně dopřáváme omeletu. Po osmé hodině vyrážíme směr Lukla. Je to únavný, asi 9 hodinový přechod, byť i převážně z kopce. Až na poslední hodinu z odbočky už cestu známe. Ti, co šli cestou tam omylem přes letiště, už znají i ten zbytek. Cestou chvílemi prší, chvílemi leje. V Phakdingu, za nejhorším visutým mostem, který jsme tu viděli, se ve stejné hospodě, jako při cestě opačným směrem zastavujeme na stejnou nudlovou polévku se zápalným chilli. Opět se mi nepodaří přesvědčit kuchařku, že v Evropě polévku s napalmem obvykle neobědváme ...

Za silného lijáku pokračujeme pokračujeme dál. Můj kabát se skvěle osvědčuje, majitel je pod ním skutečně suchý. No, za tři a půl klacku by to taky bylo pro výrobce špatné vysvědčení, kdyby plášť do deště prosakoval !!  Horší je gumou napružená kapuce, která tlačí zmoklé brýle proti kořenu nosu tak, že chvílemi jdu raději při mírnějším dešti prostoplešatý. Míjíme několik různě velkých skupin Čechů, všichni se stahují k letišti.

Liják ustává až kolem odbočky na Luklu. Tam se ubytováváme hned vedle letiště v hotelu Lukla Resort. Hotel je neobvykle dobře zařízen, je vidět, že tudy procházejí davy cizinců: každý pokoj má malou koupelničku s umývadlem a záchůdkem. Splachovadlo toho našeho se musí sice přemlouvat k akci rukou, ponořenou do nádrže, (je nutno vyhmatat správnou polohu vypouštěcího ventilu), ale jinak je to skoro jako v Kathmandu. 

Naše rodinná večeře je prostá: Spring Roll s vejci. Ne tak u ostatních. Naši trekařsky zdatnější kolegové si dávají na oslavu vítězného ukončení akce běžně několik jídel ve snaze dohnat předchozí kalorický deficit, případně vyzkoušet dosud neochutnané pokrmy. Vyniká v tom hlavně velitel Honza, který kromě vlastních 3 večeří po všech dojídá a přitom ještě průběžně ochutnává z cizích talířů. Objednávají se i různé speciality, v kuchyni už z nás musejí být úplní magoři !! 

Vedle u stolu paří nějaká čtyřčlenná, snad evropská parta (jazyk nepoznáváme), zakončující pobyt. Slaví něčí narozeniny, ke kterým si nechali upéct dort. Jedí z něj jen kousek, zbytek si nechávají dát do lednice. U našeho stolu se okamžitě rozvíjejí strategické úvahy, kde je ta lednice a zda je zamčená, případně zda je pod dozorem personálu. Pak se druhá výprava loučí s nosiči a za dobré služby jim rozdává zbytky výstroje a buďto platí, nebo rozdávají peněžní prémie. Na 4 lidi bylo těch nosičů nejméně 12 !!  

Nepálci na oplátku počastují své nájemce místním pivem Chhang (čti „čang“) které obdarovaným nějak moc nejede. Vždycky upijí několik mililitrů a evidentně usilovně přemýšlejí, kam by obsah úst nenápadně vyplivli. Do sklenice to nejde, Nepálci jim totiž okamžitě poté, co hladina klesne pod rysku, zase dolévají. V příručkách stojí, že se Chhang vyrábí z vody, která se bere přímo z řeky. Někteří naši kolegové si prý ze zvědavosti (nebo z masochismu ?) dali už předtím na pochoďáku jiný zdejší alkoholický nápoj, rakshi (čti „rakši“). Jejich názor je, že se i tato tekutina nejvíce blíží čerstvě vytěžené kazachstánské ropě smíchané s močí jaka.

Oslava končí hromadným tanečkem všech Nepálců s mladší z obou žen. Potom odcházíme, takže nám není známo, jak vývoj událostí pokračoval, ale harašení bylo ještě dlouho slyšitelné i přes několik stěn. Na avizovaný útok na cizí dort v lednici naštěstí naši nenažranci zapomněli, v důsledku čehož se  internacionální konflikt nekonal ...

Ráno vstáváme v 6 hodin, balíme, rychle pijeme čaj a odcházíme k přepážce společnosti LUMBINI, se kterou máme letět do Kathmandu. Konkuruje si tu několik přepravních společností zhruba stejné úrovně. Každá z nich vlastní 1-2 malá letadla nebo ruský vrtulník, který jeho posádka nejspíš uloupila v Afghanistánu. Tady z něj jen sundala raketomety a kulomety a vozí v nich trekaře. Moje kolegyně v zaměstnání Jeanette jednom z těchto strojů letěla loni. Blila prý většina pasažérů, protože pilot stroje startoval zásadně tak, jak si zvykl za války, totiž jako by mu za zadkem letěla americká raketa Patriot. Na nás naštěstí vyšlo letadlo.

Bohužel, rozjezdová dráha budí dojem, že i my podlehneme něčemu, co lékaři latinsky pojmenovávají nausea. Kopii ranveje jsme už viděli v Namche: jedná se o zhruba uválcovaný pruh země, skloněný v úhlu asi 20 stupňů a zakončený propastí. Na konci ranveje se letadlo buďto odpoutá od země, nebo ještě může padat asi kilometr dolů, než to pilot (možná) vybere. Musíme prostě spoléhat na to, že Lumbini je Buddhovo rodiště, tak snad božská vrchnost nedopustí, aby s námi ta létající rakev spadla ...

Šikmou přistávací dráhu jsem ještě na našich cestách neviděl.

V 7 hodin hodin přicházejí úředníci a dlouho přehazují papíry z hromady na hromadu. Úřední šiml řehtá na plné hlasivky. Honza nás uklidňuje: může to trvat 3 hodiny, stejně jako několik minut. 

Batohy se nakonec váží po třech, takže zavazadlo plné památečního kamení se při šikovné manipulaci snadno ztratí mezi dvěma lehčími. Honza se z pochopitelných důvodů ujímá organizace, protože podle jeho přiznání je jeho zavazadlo plné buližníků, stoprocentně nejtěžší. Nakonec se dozvídáme, že máme čekat na pokyn úředníka, který ví, že přiletěla letadla JEHO společnosti. Jak to uhádne, Bůh suď !! Stroje totiž nejsou zvenku  viditelně označené, respektive jedno z těch, co dnes létá, ano, druhé nikoli. Před 8. hodinou skutečně přilétají v rychlém sledu 2 malá letadla a vrtulník. Mistrně a bez potíží dosedají v rychlém sledu proti kopci a zaparkují tak blízko sebe, až projevujeme obavy, že se srazí. Místní policista pobíhá mezi pasažery od okamžiku, kdy se stroje ukázaly nad vrcholem protější hory a obuškem nás vyhání z dráhy. Je to poněkud neurvalé, ale poté, co vrtule ruské helikoptéry sviští těsně kolem našich hlav, utíkáme raději sami i bez popohánění lokálním orgánem.

Výstup a nástup cestujících je bleskový a my odlétáme skutečně na minutu přesně. Velmi půvabná letuška rozdává karamelky, zájemce si z tácu se sladkostmi může vybrat také vatu do uší. 

A pak už se roztočí motory a my skutečně startujeme z kopce dolů. Nikdo nemá ani čas se leknout a jsme ve vzduchu, aniž bychom předtím museli padat do propasti. Piloti to prostě umějí. Naše letadélko připomíná nejvíce ze všeho standardní kanadskou Cessnu. Pilotní kapina nemá dveře, takže cetující vidí na oba kočí vepředu, kteří s nonšalancí vedou stroj nad stezkou, kterou my jsme funěli 6 dní. Přelet trvá necelých 40 minut. Cestou hojně (kupodivu i úspěšně) fotografujeme z okének.   

Od letadla odjíždíme mikrobusem velmi rychle, ale pak skoro půl hodiny čekáme na zavazadla. Nakonec nám je dovezou a my se taxíky přesouváme do „našeho“ hotelu PYRAMID. Jsme tu nečekaně brzo, pokoje ještě nejsou uklizeny. Opalujeme se proto na ulici mezi psy. Na pokojích se pak sprchujeme a vybalujeme.

Někdy kolem poledne nás nadzvedávají zaměstnanci hotelu, že jsme spáchali přestupek zatažením závěsů v oknech. Prý se to smí udělat až za hodinu. Komunikace pomocí 3 anglických slov, které personál ovládá, není moc informativní. Podle toho, že na všech oknech virí girlady barevných žároviček se blíží asi další svátek. Později se dozvídáme, že Thamelem měl projíždět nějaký papaláš. Patrně se bál ostřelovačů, nebo co.

Po poledni vyrážíme do ulic nakupovat dárky a plakáty s horami, na které jsme také nevylezli  (například pohled z Kala Patharu na okolní Himaláje). Do hotelu se vracíme pouze odložit nákupy a vzápětí odjíždíme motorovou rikšou do Boudhanátu. Prohlížíme si chrám, kde zrovna mniši, podporovaní brigádou místních dobrovolníků a turistů nalévají olej do 200 000 lampiček pro večerní Svátek světla. Lampiček jsou 3 řady a chrám nepatří k nejmenším.

Po prohlídce odcházíme pěšky do Pashupatinatu, přezdívaného interně celou naší skupinou "mrtvolárna". Jedná se o veřejné pohřebiště. Mrtvé spaluje vlastní příbuzenstvo na betonových podestách nad řekou. Popel a nespálené zbytky těl se smetají do řeky. Mrtvý musí být spálen do 4 hodin po smrti, jinak by nemohl reinkarnovat. Procházíme rychle, fotografovat rozpadající se lidské tělo na hranici, ať už z blízka nebo teleobjektivem nám připadá neetické, ačkoli mnoho cizinců se může přetrhnout v honbě za detaily. Naši kolegové, kteří pohřebiště procházeli po nás, dostali příležitost shlédnout „extra“ spalování, neboť právě zemřel generální tajemník Komunistické strany Nepálu. Přijel prý král, spousta vládních vozů s papaláši a v okolí bylo -jak je to obvyklé při podobných příležitostech- víc policajtů a cizinců než čumilů. Možná, že se ta okna neměla v poledne zakrývat i kvůli tomu.

Zpět jedeme zase rikšou. Hotel PYRAMID asi není v okolí příliš známý. Jak se dozvídáme večer, nebyli jsme jediní cestující, jejichž rikšař nevěděl, kde hotel leží. Ten náš se bezúspěšně ptal mnoha lidí na mnoha křižovatkách, než nás nakonec přece jen bezpečně dovezl. Soudíme, že si za tu štrapáci stovku rupií zasloužil, přestože Honza mluvil o 70 findících.

Pak jdeme na večeři. Dáváme si sýrovou pizzu za devadesát rupek. Zpočátku máme obavy, aby to nebylo jako v italských Dolomitech před časem, kde jsme nad obrovským talířem hekali námahou, ale je to lichá úvaha. Pizza připomíná výtvor českého hospodského zloděje, který právě včera složil mistrovskou zkoušku ve vyválení těsta do průhledna. Na závěr večeře si raději kupuji v pekárně ještě zákusek.

V 19 hodin máme sraz s Honzou a dostáváme informace, co máme vzít s sebou na raft a safari. Navíc Honza potřebuje další fotku a kopii první stránky pasu pro místní úřední hřebce. Naštěstí ještě jednu kopii máme. Ne všichni byli tak prozíraví, že pořídili 2 kopie, pročež spoustě nešťastníků musí Honza oběhat navíc xerox. Má z toho velkou radost !  Bude nás celkem 12, jede s námi ještě samostatná tříčlenná skupina, které Adventura zajišťovala pouze letenky a přepravu do JIRI.

Skládáme velký batoh a proti podpisu ho necháváme v recepci. Dodatečně si uvědomuji, že jsem v batohu nechal Endiform, což není nejlepší začátek cesty do malaricko-tyfové oblasti. Vracím se do recepce. Naštěstí je obsluha ochotná. Dokonce si troufám tvrdit, že by mi půjčili k prošacování jakékoli zde uložené zavazadlo.

Ráno v 6:30 pro nás přichází zástupce místní cestovky, spřátelené s Adventurou, a vede nás na nádraží, odkud odjíždějí autobusy do Pokhary. Cestou se zástupci nepálské cestovky nenápadně prostřídají, aniž si toho většina klientů všimne. Autobusy mají evropské rozměry sedadel a jsou prý využívány výhradně k cestám cizinců tímto směrem. Vytěžovány či doplňovány jsou hlavně raftaři, směřujícími na řeku Trisuli. Řidiči a organizátoři nádražního provozu (nebo kdo to byl) však dělají všechno pro to, aby do autobusů nacpali za nějaký ten postranní bakšiš vlastní lidi a to na nouzové přenosné sedačky umístěné v uličkách. Konečně tedy zažijeme místní dopravu, nebo alespoň její chabý odvar !! 

Vyjíždíme se zpožděním asi 20 minut, ale nehraje to velkou roli, protože už v 7:00 musely být ulice totálně ucpané. Projet autobusem Kathmandu v tuto dobu představuje malý zázrak. Navíc máme zřejmě od začátku píchlou pneumatiku, které se řada nám již známých pomocníků řidiče chechtala už před odjezdem. Při každém z desítek zastavení někdo vybíhá z vozu a kope do ní aby zjistil, zda už umřela definitivně.

Krize kulminuje na křižovatce, kterou se prodíráme snad po centimetrech asi čtvrt hodiny. V jejím epicentru vytřeštěně zírám na neuvěřitelný výjev: uprostřed smrdících, lomozících, troubících vozů, zběsile pískajících policajtů a proplétajících se cyklistů, v poklidu sedí rodinka kolem ohně a dělá si snídani. Dopravní katastrofa kolem se jí jednoduše netýká.

Nakonec se musí záplatovat duše. Stavíme asi na hodinu u nějaké dílny, kde autobus zvednou na hever, aniž by z něj předem vyhnali cestující. Většinou jdou ovšem lidi ven bez říkání, protože co taky dělat v plechovce od sardinek, že, ale během opravy volně vystupují a nastupují, zatímco obrovskou pneumatiku je nutno odšroubovat, sundat z poloosy, svléknout, duši zalepit, počkat na zatvrdnutí záplaty, umístit do pláště a natlakovat dýchavičným kompresorem, který patrně pamatuje narození vynálezce motorové pumpy.

Naše skupina byla díky zmatkům při nástupu roztržena do dvou autobusů. Vedoucí Honza sedí ještě s jedním účastníkem v jiném voze, který jede snad i jinou trasou, takže nevíme, kde na řece Trisuli máme vystoupit. Nabrali jsme už asi 2 hodiny zpoždění. Cesta trvá asi 4 hodiny. Po nějaké době autobus zastavil a zepředu se ozval pseudoanglický povel: „Raft out!“. Vzdorujeme do další zastávky o několik set metrů dál, kde nás už opravdu rezolutně vyhodí. Za chvíli se však na zastávce objevuje Nepálec, který hledá „ten people“ a odvádí nás k nějakému domku, kde fasujeme pádla, helmy a vesty a odkládáme majetek, který se údajně poveze kolem řeky na náklaďáku cestovky. Potom hledáme cestu k řece. Při pokusu o přechod pole zelného salátu jsme rezolutně vyhnáni majitelkou pozemku. Začínáme klít.

Nakonec se ocitáme u řeky, kde zrovna nafukují rafty, z nichž nejméně jeden evidentně uchází. Přípravy nástupu se tím znova protahují. Zástupci cestovky se bez známek nervozity rozhodují vařit oběd ještě před odjezdem (podle původních plánů jsme měli jíst až po hodině zdravého pádlování po příšerně kalné řece). Při vzpomínce na ostatky mrtvých, shazovaných v Kathmandu do vody, létají vzduchem vtipy typu: „Vytáhni si lopatku a pádluj !“.

Během oběda se podaří dostat na vodu náhradní raft. Oběd se sestává ze zelného salátu, tuňákové konzervy, chleba, sušenek, jablek a vody se sirupem. Zlé jazyky říkají, že viděly, jak se voda na pití nabírá z řeky. Není to sice asi pravda, ale talíře se v ní po jídle myly zcela jistě ! 

Po obědě následuje instruktáž: jak sedět v raftu, jak držet pádlo, co znamenají anglické povely kormidelníka „FORWARD“, „STOP“, „RIGHT BACK“, „LEFT BACK“, „RIGHT STOP“ a „LEFT STOP“ a jak vytahovat z vody tonoucí raftaře. K naší výpravě přičlenili organizátoři volně ještě 3 Izraelce, takže je nás moc. Následkem toho sedí na našem voru veprostřed 2 nepádlující ženské, jedna z nich je pochopitelně Anička, která na první pohled nevypadá na otrlou říční vlčici. Sedět bez pohybu veprostřed voru, kam stéká veškerá záplavová voda, není bůh ví jaká výhoda !  To už je lépe být buzerován nespokojeným nepálským kormidelníkem !

Po chvíli jízdy je Anička přesunuta na příď, protože záď se prý potápí !!  Sedí tedy obkročmo kolem vodotěsného soudku s foťáky a doklady posádky. Voda, kterou nabíráme při neobratném manévrování, se k ní pochopitelně stéká dál. Posezem s nohama kolem sudu připomíná moje životní družka starověkého hortatora, který na válečných galérách určoval tempo veslujícím otrokům a galejníkům v podpalubí. Okamžitě se také ze všech stran ozývají vzpomínky na jeden z dílů Angeliky, markýzy andělů: „Roubíky do úst, rychlost 22!“  Nepálec u kormidla kleje, protože kecáme a nevnímáme v peřejích povely. Raft se pohybuje po řece doslova jak chce. Nejukázněnější jsou Izraelci, kteří s pravou vojenskou disciplínou sledují „řidiče“ jehož česká část posádky, vědoma si jazykové bariéry, nahlas pomlouvá, že nemá papíry na tento typ plavidla.

Jedeme skoro 3 hodiny. V závěru cesty ztrácíme při vylévání vody umělohmotný kýbl a vzápětí mizí ve vlnách ještě jeden, který nám neprozřetelně hodila posádka sousedního, úspěšnějšího raftu. Na lodi hrouzí vzpoura a sesazení kormidelníka, který nejen blbě řídí, ale ještě zavinil ztrátu 2 kýblů !  Na prahu smrti rozmočením a prochladnutím, přistáváme o břehu, na jehož báječně prohřátém písku staví skupina lidí stany. O plátěná obydlí se rozvíjí tuhý boj, protože se jich nezdá dost. Ale v Nepálu mají věci -jak známo- tendenci vyřešit se samy od sebe. Nakonec jsou plátěné příbytky doplněny a přibývají do nich i spacáky a karimatky. Kotevní šňůry není v sypkém písku jak uchytit a tak stany stojí dost nakřivo, ale stojí. Dlouho se také připravuje večeře, ze které nakonec vylézá -jak jinak- Dal Bhat s ohňovými přísadami.

Ráno vstáváme v 7 hodin, na 7:30 je naplánována snídaně. Vyplouváme před devátou. Dana, údajně po včerejších zážitcích na vodě, volí cestu doprovodným náklaďákem po silnici. Opuští nás i jeden ze zástupců cestovky, takže v raftech je najednou místa dost a pádlovat mohou (spíš musejí) všichni. Bez zjevných úsměšků fasujeme nový kýbl na vylévání vody. Kormidelník zůstal týž, legrace bude tedy pokračovat !  Rovnou nás varuje, že nás čeká nejnáročnější místo na řece. Z tohoto důvodu máme dělat „NO MISTAKES“ a poslouchat konečně jeho pokyny. Úvodem nám dá trochu zakouřit cvičným zajížděním hned k tomu, hned k onomu břehu, až se nás kolem jedoucí druhá posádka ptá, cože tady tak blbneme ?

„MISTAKES“ nakonec na zmíněném místě samozřejmě stejně uděláme a za kormidelníkových výkřiků „SHIT“ projedeme peřeje zádí napřed !  Kupodivu přitom nikdo z lodi nevypadl. Raft je naštěstí velice stabilní plavidlo, které se nedá převrátit běžnou neschopností posádky  (přirozeně přitom taky trochu záleží na obtížnosti zdolávané řeky. Z tohoto hlediska Trisuli naštěstí nepatří k nebezpečným vodním tokům ...)

Sousedé z vedlejší lodi vyhazují později na klidném místě řeky, kde už nehrozí žádné nebezpečí, do vody oslavence, slavícího 40. narozeniny. Děkuji Bohu, že já je mám až dlouho po návratu !!

Po připlutí nás čeká oběd, nápadně podobný včerejšímu. Hned nato přijíždí malý autobus cestovky, který nás převáží do Chitwanu. Místa je tentokrát dost, každý má k dispozici dvojsedačku.

Před druhou hodinou přijíždíme na místo. Bydlíme ve vesnici Sauhara, v chatkách s rákosovou střechou. Dobře je znají milovníci dobrodružných afrických příběhů. Uvnitř jsou vybaveny dosti pohodlnými lůžky, krytými moskytiérami. Inu, v Chitwanu turistický život kvete a vesnice z něj pochopitelně prosperuje.

Velmi zábavný je rozvod elektrické energie. Skládá se z unifikované desky se spoustou kolébkových

přepínačů, z nichž nejméně polovina je vždy nefunkční. Pokaždé je však odpojen jiný spínač a v libovolném sledu něco ovládá pumpu na vodu, něco ventilátor pod stropem, něco světla na záchodě a zase něco světla v místnosti. Jeden z vypínačů,  také pokaždé jiný, rozhoduje o přívodu proudu do celé budovy. Tento kontakt je třeba najít první. Obvykle je to ten prostřední, ale není to nutně pravidlem. Pokusy poněkud komplikuje skutečnost, že každá kolébka funguje v jiné poloze, rozhodně neplatí žádné „nahoru zapnuto, dolů vypnuto“, ale zapojení je zcela libovolné, jak to přišlo samozvanému energetikovi  pod ruku.

V 15 hodin je další lunch, půl hodiny nato jdeme na vycházku po vesnici. Vzhledem k obavám z malarických komárů se všichni účastníci exkurze nastříkají nejrůznějšími repelenty, které použili místo kolínské. Lidé budou prchat, zvěř se bude plašit ...

Navštěvujeme stáj slonů, ukazují nám malého nosorožce (maminku mu zastřelili pytláci a teď ho vypiplává z dětských let nějaká místní rodina, než ho zkusí vrátit do přírody), buvoly, volavky a zapadneme i do informačního centra. Chitwan je poměrně stará rezervace (nedávno slavila 100 let od založení). Na informačních panelech jsou vypočítány druhy divokých zvířat, které zde žijí. Bohužel nás nenapadlo vzít si sebou papír na poznámky.

Při návratu se zastavujeme na břehu řeky a fotíme nádherně kýčovitý západ slunce:  v popředí řeka, na ní domorodé kanoe, mezi tím brodící se buvoli. The end of Bussiness Day.

Nakupujeme trika se slony. Existují v zásadě 2 varianty těchto triček: jedno má slona jen vepředu, druhé i zezadu a to odzadu. Česky řečeno, na zádech máte detail kráčející sloní prdele. Není to zcela nezajímavé, na ulici v létě by to mohlo budit zasloužený údiv. I v práci by to asi vypadalo na poradě zajímavě, ale nakonec zbaběle volím méně provokativní variantu.

Večer oslavujeme našeho čtyřicátníka, každý dostane kousek dortu.

V 5:45 se píská nástup na čaj. Okamžitě tím vzniká klasické zpoždění, typické pro Nepál, když se objedná snídaně na přesný čas. Pak odcházíme na vyjížďku na slonech. Vypadá to tak, že se na sloní hřbet umístí ohrádka pro 2 bohaté bílé naboby s puškami a do té se narvou 4 chudí turisté ověšení foťáky. Mahút usedne slonovi za krk a pohání jej podle naturelu buďto kovovým bodcem, nebo rovnou malou sekerkou (!!).

Nástupiště tohoto přeplněného autobusu je také svérázné. Je jím prohnilá prkenná podlážka na 4 křivých kůlech, asi 4 metry vysokých, okamžitě překřtěná na ELEFANT-STOP. Na „nástupiště“ je třeba se dostat po schůdkách nebo po žebříku, to podle typu konstrukce. Slon, různě mlácený do hlavy mahútem, k této chatrné stavbě přicouvá a cestující naskáčou do ohrádky. Sednou si do ní tak, že se zašprajcují obkročmo za jeden z kolmých sloupků ohrádky a nohy spustí volně slonovi podle boků. Nejhůže se nastupuje poslednímu pasažérovi, jímž je jeden ze zadní dvojice milovníků exotiky. Pak se zvíře dá do pohybu. Po vesnici to ještě jde, ale v džungli, kde se prodírá trnitým houštím, spouští do bahnitých prohlubní a i jinak se křiví a vzpíná, už to bude horší. Pokud se slon náhodou přitiskne bokem k nějakému stromu, je starost o nohy věcí cestujícího, přičemž na stísněném prostoru většinou není kam uhnout. Na konci cesty má většina dobrodruhů nohy pokryté škrábanci, modřinami a je malebně zmazaná bahnem.

Dostáváme buďto svéhlavého slona, nebo blbého mahúta, případně kombinaci obého. Ostatní 3 sloni (jedou s námi ještě 2 Australané na samostatném slonovi jak to má být), se drží pohromadě, my jedeme z neznámých důvodů vlastními cestami. Hlavním cílem atrakce má být pozorování nosorožců. Zatímco zbytek skupiny nosorožce viděl, my nespatřili ani jediného. Zato jsme na stezce v džungli viděli hodně pavouků velkých tak odhadem od 10 cm nahoru. Trochu jsme jim nabourali sítě, které mahút strhával holou rukou nebo sekerou, patrně podle toho, jak se mu pavouk v nich zapletený zdál jedovatý. Náš slon se evidentně nosorožců bál a kdykoli hrozilo, že je uvidíme, začal se chvět jako Titanic právě uvolněný od mola a zahřívající motory k závodu o Modrou stuhu. Pak (slon) zatroubil a dal se na útěk. Že přitom nesčetněkrát prošel trnitým křovím (a jak říká Mistr Horníček“ „...pokaždé vyšel jinudy“), je jasné. Mahút ho za za to bil sekerou do hlavy a já ještě s Honzou gynekologem jsme se báli, že nám zvíře při útěku džunglí přimáčkne nohy, klimbající se volně z ohrádky podél boků, o nějaký strom, který jsme právě míjeli. Anička statečně držela ústa, ale podle vlastních slov se jí to také nelíbilo. Víc to rozvádět raději nebudu. Čtvrtý účastník, tvrdý český podnikatel v oblasti jakéhosi ekonomického poradenství, se také neozýval ale pak nám odpoledne vyčetl, že bude mít na videu jako hudební doprovod naše dílem vyděšené, dílem vzteklé výkřiky, když jsme překonávali nějakou trnitou překážku.

Sloní sedlo se nám sváželo na stranu, kde sedí těžší pára expedice, totiž já s panem podnikatelem, který měl také daleko k ideálu špejle Twiggy. Ani výměna osob v sedle (sice v klidovém stavu, ale na stojícím slonu (jen se zkuste zvednout v houpající se ohrádce a provést takový malý čenž) nepomohla, sedlo se sváželo dál až do hořkého konce.

Projížďku jsme měli sice delší než ostatní, ale zase jsme skoro nic neviděli. Nohy jsme měli pokryté krvácejícími škrábanci a modřinami, rány byly plné bahna. „Lidské tělo toho vydrží“, pravil by klasicky traumatolog Honza ...

Jak už bylo mnohokrát na našich cestách řečeno, Adventura zajišťuje svým klientům silné zážitky. Nemusí být -pravda- vždy pozitivní, ale silné budou v každém případě.

Výstup ze slona splnil naše obavy, přestože se odehrál u lépe vybaveného ELEFANT-STOP_u než nástup.

No ale přežili jsme to.

Po návratu teprve snídáme. Ani si po bouřlivém zahájení dne nepamatujeme, co jsme to vlastně jedli.

V 10:30 odcházíme na pěší vycházku do džungle. Za tím účelem je třeba překonat řeku na kánoích, které také stojí z popis: jedná se o vratký kus kmene, do kterého byla vypálena dutina. Podobnou  kocábku si svépomocí postavil i hrdinný námořník Alexander Selkirk alias Robinson Crusoe.

Ve výše popsaném plavidle domácí obyvatelstvo buďto stojí i se svými jízdními koly (bicykly jsou v Nepálu velice oblíbeným dopravním prostředkem), nebo někdy i sedí. Jeden domorodec si dokonce na kolo přivěsil pytel s bramborami, a byl za to Neptunem potrestán, protože ještě před vyplutím vletěl po hlavě do vody. Spolucestující ho naštěstí vytáhli i s jeho bramborami dříve, než se probudili líní krokodýli na protějším břehu.

Na druhém břehu dostáváme obsáhlou instruktáž, co dělat, když nás v houští napadne nosorožec (prchat a kličkovat, nebo se vydrápat na strom) nebo medvěd (nehýbat se,neboť  je skoro slepý). Tygrům se má hodit čepice a pokud to nepomůže, lze v nouzi odhazovat další součástky výstroje v naději, že ztratí náš směr a celkový zájem o lov na nás čucháním k našim, smrtelným potem prosáklým hadrům. Dobře se to poslouchalo společně s informací, že tu prý každý rok prý zahynou 2-3 lidé při útocích nosorožců. Přednáška skončila nenadále tím, že se naši průvodci, vyzbrojení pouze holemi, zanořili náhle do porostu a víc jich nebylo. Obavy z nosorožců sice způsobovaly, že se každý ze začátku trochu klepal, ale mnohem větším nebezpečím se ukázala případná ztráta orientace v zeleném šeru, kde zvuk zanikal během pár metrů a jediné, co člověk nesměl pustit ze zřetele, byla záda vepředu jdoucího kolegy.

Proplétáme se dusným pralesem po stezičkách zvěře a jsou nám ukazována brodiště nosorožců, napajedla tygrů, různé léčivé rostliny a podobně. Starší z obou průvodců je evidentně přírody znalý machr, mladý se asi teprve učí a do výkladu se mu neplete.

Při průchodu hustým rákosím shledáváme, že je nás o dva méně. Končí legrace. Průvodci nám přikáží zůstat na místě a okamžitě se rozdělují. Mladý se vydává dozadu hledat ztracence, starý nás pro jistotu hlídá, abychom se nerozprchli po zeleném přítmí. Když to trvá bez výsledku 15 minut, vracíme se na cestu, kde se naštěstí setkáváme s oběma trosečníky. Zbytek výpravy je tím silně poznamenán. 

Průvodce, patrně zdisgustovaný z incidentu, který nemusel dopadnout dobře, přestává vykládat a zamíří rovnou zpátky. Zpáteční cesta probíhá v napjatém mlčení, i když provinilcům nikdo nenadává. Je pekelné vedro, pot z nás jen leje. Kterého blbce napadlo dělat výlet do džungle před polednem ?  Správný evropský dobrodruh se v takovém čase zásadně povaluje na lehátku a nechá se ovívat palmovými listy, poháněnými nejméně 2 statnými černochy !

Po návratu následuje oběd a změna programu. Protože jsme se vrátili se zpožděním, překládá se plánovaná vyjížďka na kanoích na zítřek na ráno a dnes půjdeme jenom k řece pozorovat místní divoké ptactvo. Couráme se po bahnitých stezkách kolem řeky a s večerem se vracíme na místo, odkud jsme včera pozorovali západ slunce. Není to tak hezké, jako minule, nejsou totiž žádné mraky. Ale včera jsme tady vymlátili půl filmu, snad z toho něco bude.

Po večeři (zase je nějaký svátek), dostáváme super Dal Bhat a další pamlsky, ze kterých jde nejvíce na odbyt -zdravotně jistě velice nebezpečný- zelný salát) následují tance místního uměleckého souboru, následované tanci celé vesnice a hromadným výběrem příspěvků na dobročinné účely.

Ráno snídáme v 6:30. Vzbuzeni jsme tentokrát včas, ale snídaně stejně zase trvá déle, než se plánovalo. Program je i dnes nabitý a v poledne odjíždíme zpět do Kathmandu už známou turistickou linkou (skutečnou nepálskou veřejnou dopravu, jak už bylo řečeno, tady přežije bez trvalých následků na zdraví z cizinců jen málo kdo).

Odjíždíme k řece na džípech, z nichž jeden je úplně nová Toyota, druhý je nějaký starý ruský vehikl, který vyrobil nějaký vynalézavý Voloďa v čase obléhání Leningradu podle amerického vzoru doma na dvoře.

Vyjížďka je organizována tak, že se po proudu jede mezi krokodýly ke škole slonů. Tam se kanoe otočí a jejich obsluha pádluje (či spíče bidluje) řekou zpět pro další turisty. Proud řeky není nijak prudký, ale i tak to trvá.

Všechny kanoe jsou pochopitelně při našem opožděném příjezdu již obsazeny a tak prý musíme asi půl hodiny čekat. Asi po 2 hodinách přijíždějí první kanoe zpět a my můžeme postupně nasedat. Jsou to stejné typy plavidel, v jakých jsme včera překonávali řeku „směr džungle“. Tentokrát v nich pojedeme déle a udělat se, by asi bylo trochu napínavé. Krokodýly skutečně vidíme číhat většinou pod vymletým břehem (z vody vyčuhují jen vyboulené oční bulvy). Na závěr je nám dopřáno spatřit středně vzrostlého, patřičně zubatého krokodýlího potvoráka, povalujícího se na břehu. Zlé jazyky okamžitě soudí, že je to gumová atrapa, aby turisté skutečně viděli to, co si zaplatili. Někdo pak ale tvrdil, že atrapa byla poháněna vybitými baterkami ENERGIZER, protože pohnula jednou zadní nohou.

Po přistání následuje blesková návštěva sloní školy. Naši průvodci už jsou nervózní a honí nás, protože jsme čekáním na kanoe ztratili neúměrně mnoho času. Okamžitě po tryskovém průběhu školou (viděli jsme padesátidenní malé slůně s maminkou), jsme naloženi do kanoí, převezeni na správný břeh a džípy okamžitě transportováni do vesnice. Tam musíme během několika minut zabalit, zaplatit účty za limonády (nebyly v ceně zájezdu) a naskákat znovu do aut, která nás převezou k autobusům. Ty už na nás čekají.

Kupodivu všichni mají místa !!  Vyrážíme na 5 hodinovou cestu do Kathmandu. Cestou nabíráme nějaké raftařské náčiní a vezeme ho zpět na začátek sjezdové trasy. Koloběh vodáckého náčiní tu tedy mají zorganizovaný docela dobře !!  Cestou je jedna pozdně obědová čúrpauza.

Do Kathmandu se dostáváme kolem 17. hodiny. V hotelu PYRAMID pro nás nemají dost místa, přestože jsme pochopitelně měli rezervaci. Část nás tedy odchází do protějšího hotelu, který je o poznání hůře vybaven. Vyzvedáváme a naposledy balíme batohy. Vyrážíme do ulic za posledními nákupy. Cestou potkáváme Honzu s Láďou, kteří nás zvou na večeři do restaurace, kterou objevili už dříve a kde prý skvěle vaří. Obsluha trvá asi 2 hodiny, ačkoli je restaurace poloprázdná a dostáváme pravděpodobně něco jiného, než co jsme si objednali. No jo, svátky. Ve 22 hodin požádá Honza poslední večerní briefing.

Ráno snídám s Aničkou v americko-mexické restauraci a neúspěšně se snažíme utratit zbytky místní měny. Po desáté hodině odjíždíme taxíky na letiště. Před odjezdem jsme ještě na památku a pro štěstí ošátkováni zástupcem cestovky, která pro nás organizovala zájezd do Chitwanu. Dostáváme pro štěstí na krk pruhy bílé, třepivé látky.

Na letišti s problémy vracíme zbylé peníze, zůstaly nám skoro 3000 rupií. Rupie je možno měnit pouze na dolary a to výhradně na letišti, v Katmandu žádný směnárník zpětnou výměnu na cizí valutu provádět nesmí. K transakci je nezbytné mít nákupní odpočet. Naštěstí ho nacházím, což je dost zázrak, protože ze zásady vyhazuju na co přijdu  (moje záliba v likvidaci zdánlivě zastaralých datových souborů je například na pracovišti dobře známá). Vedoucí Honza, který se k transakci připlete, mi pod pultem podstrkává svůj exemplář nákupního odpočtu (čekal s jistotou, že svůj nenajdu). Takhle ho ale hravě předá nějakým Američanům, kteří také chtějí zpátky dolary a svůj doklad dávno zahodili. Vše končí k plné spokojenosti. Dostávám 45 doláčů za 2 700 rupií.

Letíme do Dháky ve 12:40. Let trvá asi hodinu. Letí se nad horami, takže nastává bitva o window seats. Méně úspěšní majitelé sedadel se hrnou všichni vlevo, aby naposledy shlédli Himaláje. Letadlo se naklání a chvíli letíme křídlem dolů.

Let z Dháky do Frankfurtu, na který jsme tu měli skoro 11 hodin čekat, je protažen o další hodinu a půl. Honza sice tvrdí, že pro to žádný oficiání předpis neexistuje, ale více než 12 hodin čekání zřejmě přesahuje limit, za kterým letecké společnosti v této oblasti stěhují klienty z tranzitní haly do hotelu. Tím na zdržení vyděláváme návštěvu hlavního města Bangladéše. Odvážejí nás za neustálého přepočítávání a dalších bezpečnostních opatření, příšerným tropickým vedrem do hotelu. Jízda neuvěřitelným výfukovým smradem trvá skoro 30 minut.

Jsme ubytováni po 3 v pokojích, odkud je zakázáno se vzdalovat. Část účastníků odjíždí na oficiálně organizovanou, asi 3hodinovou prohlídku města za 10 dolarů na osobu. Nechce se nám, jízda z letiště nám stačila.

Po návratu část dobrodruhů vypadne načerno z hotelu a jde si prohlédnout místní slumy. Vrátí se stěží na čas, poštípaní neidentifikovaným hmyzem jako hovada. Pochopitelně zabloudili, ale z ruin je vyvedly za dolar místní děti. Navrch k dovolené měli tedy původně neplánované dobrodružství v Bangladéši.

Za dobu pobytu v pokoji dvakrát přijde obsluha a kropí místnost (i s námi) smradlavým sprejem proti malarickým komárům.

Asi ve 23:30 nás odvážejí zpátky na letiště. Jízda je kratší, protože provoz prořídl, ale ulice jsou pořád ještě dost plné.

Čekáme na odlet do Frankfurtu. Má pochopitelně další více než hodinu dalšího neplánovaného zpoždění. Nakonec se dozvídáme, že někomu byl vydán palubní lístek a nebyla odebrána letenka. Tím vznikl dojem černého pasažéra, který musí být nalezen, děj se co děj. Odlétáme až v půl čtvrté.

Letíme asi 4 a půl hodiny do Dubaje v Arabských emirátech, kde hodinu doléváme palivo. Neměli jsme se vracet tudy, ale BIMAN prý s oblibou mění letové trasy. Jdeme z nudy do tranzitu, ale vyfasujeme porouchaný autobus, který se (bez klimatizace a s pevně uzavřenými okny) krokem plouží po letišti. Na pokraji tepelného šoku nás překládají do jiného autobusu, dovezou nás k tranzitní hale, kterou tryskem proběhneme a vracíme se zpět do letadla. Na přistavení autobusu však zase čekáme déle, než by se slušelo, nejprve musí přece nasednout Bussiness Class !!   I v letadle se čeká další dlouhé minuty na povolení startu.

Jako filmový bonbónek nabízí BIMAN film Batman a Robin, který má s kinematografií společné pouze to, že je uchováván na celuloidu. Filmový pás bych doporučoval spálit za účasti všech nositelů českých  Plyšových lvů, které se podaří k exekuci sehnat !

Přelet do Frankfurtu trvá další 6,5 hodiny. Sedáme se zpožděním před polednem. Vyzvedáváme zavazadla (kupodivu tentokrát dorazila všechna), procházíme pasovou a celní kontrolou. Celou dovolenou jsem se neholil. Můj plnovous kupodivu nechává německé celníky v klidu. Asi jsou na takové návraty z cest zvyklí.

Nasedáme do autobusu a dalších 8 hodin se přesouváme do Prahy. Na hranicích část lidí telefonuje domů, kde napjatě čekají příbuzní, zda se stali pozůstalými. Máme asi 4 hodiny sekeru a je třeba nasměrovat různá rodinná auta na Pankrác. Také vyžíráme místní bufet, protože cestou se už nemá nikde stavět. Do Prahy dojíždíme kolem deváté večer. We survived thank to good God Vishnu.